Dva stárnoucí třicátníci, aneb bolí skákání do vody, či nebolí?

     Toť otázka na kterou si každý asi odpoví jinak, když použiji část repliky z jednoho úžasného českého filmu: Jednou pro vždy, nebolí.

Každý si musí přiznat, o co mu vlastně jde. Buď projít životem v klidu – nevybočovat, dělat obvyklé věci a vyhýbat se tzv. nenormálním činnostem, a nebo se vrhnout do života po hlavě a žít na plný koule.

1) Typ domácí – ten má naprosto jasno – musí to bolet a vůbec nechápe proč vůbec skákat a tudíž  si možnou bolest, sám sobě přivodit.

2) Blázen do všeho, ale s rozumem – mimochodem to jsem i já. Jsem tvor zvídavý, do všeho nenormálního jdu, protože si to chci vyzkoušet. Při tom mi je jasné, že to může bolet, ale ani to mne neodradí.

Popíši vám, jak se odehrálo mé seznámení se skákáním do vody, v době, kdy bylo léto a já měl za sebou celkem úspěšnou sezónu, strávenou na Pizáru. Díky novému kámošovi Džudymu, který byl pro mne (po několika létech prášení na prkno někde v rohu, kdy se ze mne pomalu začal stávat domácí pecivál), hnacím motorem, a dokázal ve mně znovu rozfoukat dohasínající oheň bláznovství. Strávili jsme spolu několik nádherných dní na svazích, kde jsme kolikrát skončili v dost  krkolomný pozicích, to když někdo z nás se pokusil vyzkoušet, co ten druhý je vlastně schopen utočit, přeskočit atd. Pomalu skončila zima, my se začali těšit na příští, a jelikož to Láďu toliko nakoplo, začal pátrat, jak s přebytečnou energií naložit v létě, ale přitom mít stále prkno na nohou. Tenkrát přišel z nápadem udělat si malý nájezd a zkoušet skákat, silně mi to připomínalo skluzavku na dětském hřišti. Několikrát jsme zašli do hospody a jak už to tak bývá, pomalu se nad pivem rodil z mále klouzačky plán, o kterém jsou vlastně tyto stránky. Navštívili jsme krkolomnou rampu v Praze, a začali řešit, jestli to je to pravé ořechové - dost nás vylekala, na tu bych nevlezl ani s lyžemi, natož s prknem ( já osobně mám problém jet na prkně rovně delší dobu, bez zatáčení na sněhu ). V případě vybočení ze 3 metrů širokého a 8 metrů vysokého sjezdu na lešení s velkým kopákem, by následoval pád, který nechci ani domýšlet. Nakonec nás to neodradilo a kuli jsme pikle dál. Pak už zbývalo jediné odzkoušet to na vlastní triko. Vyrazili jsme za klukama na Bikeeer do Hrozenkova a tady se právě začal odehrávat příběh, který je odpovědí na otázku, bolí či nebolí?

Když jsme konečně dorazili z Čech na Moravu a projeli kolem rybníka, na jehož druhé straně stála malinká rampička (pro tuto chvíli), ulevilo se nám. Naliji čistého vína, těšili jsme se, ale určitý respekt, nebo snad bud sebezáchovy s námi jel už z Prahy. Zaparkovali jsme přímo pod rampou a naše oči začali hltat detaily, převáděli je do mozkového centra, které je vyhodnotilo dle svého – ona zase není tak úplně malinká, strach se nám pomalu vloudil pod kůži. Takže varianta ústupu na pivo byla pro nás vysvobozením. Přeci jsme si přijeli zaskákat, teď tady sedíme jak baby a přemýšlíme, zvažujeme pro a proti a čekáme kdo z nás dvou udělá to rozhodnutí. V tuto chvíli máme kromě jiného i pocit, že jestli vůbec dojedeme a spadneme do vody , tak to bude úspěch. Že to musí bolet a že tam něco umotáme, o tom radši ani nemluvíme.

Pak dorazili kluci, asi jsme museli vypadat dost vystrašeně, protože nám rovnou začali vykládat jak nato a že není čeho se bát. Nakonec zvědavost vyhrála, oblékáme se a jdeme to obhlídnou z hora. Musím konstatovat, že nám to náladu moc nespravilo. Nikomu se do toho nechce.

Je pravda, že jsme si přijeli zaskákat, ale ne za každou cenu, to mi stále probíhalo hlavou a Láďa na tom nebil asi jinak. Dohadování, kdo z nás dvou pojede první, přišlo samo ( rivalita funguje ) a tím pádem bylo rozhodnuto, jdeme do toho. Já dal přednost Vláďovi s vědomím, že to budu mít na talíři do konce života ( taky že jo). Při první jízdě šlo jen o to: „ Úspěšně sjet po nájezdu – skoordinovati rychlost prkna a sebe sama, jet rovně, v žádným případě nehranit a spadnout do vody“, základní věci, ze kterých jsem měl hrozný vítr. Láďa to zvládnul, sice s problémy, ale dopadnul do vody a teď byla řada na mne. Hrozně jsem se soustředil na jízdu (když vezmu v potaz, že půl roku nestojíš na prkně a ještě k tomu na umělém povrchu), a vůbec netušíš jaký bude dopad (měl jsem strach, abych si nezlámal nohy – odpor vody, proti váze těla a získané rychlosti), dopadlo to nakonec ok a já také zaplul bez problému pod vodu. Při dalších skocích získáváme jistotu na rozjezdu a vůbec neřešíme, jak dopadneme do vody (je to úplně jedno – párkrát se mi prkno opřelo celou plochou o hladinu, což je asi nejhorší a v klidu jsem zaplul). Za nedlouho nám již otrnulo a začínáme motat. Po čtyř hodinovém skákání, sem tam něco i pěkně vypadalo. Nakonec nechápeme proč jsme se to vlastně ráno báli. Je třeba říci, že hrozně moc vděčíme klukům, kteří nám poskytli mnoho cenných rád a povzbuzovali nás (asi jim bylo jasné, že bez toho skákat nebudeme). Nakonec nám večír při mohutné pijatice sklonili i obdiv – na první den skákání jsme si prý vedli dobře (to jim asi rozvázala jazyk ta domácí slivovice). Nakonec musím říci, že strach ze skákání je potřeba, člověk má mít respekt. Nechci přemýšlet jak by to dopadlo, kdybychom se do toho navezli bez strachu a bázně. Aspoň u mne to tak funguje již dlouhá léta. Nesmíme ani zapomenout na rady porady a psychickou pomoc, kterou asi poskytne každý otrkaný skokan, protože ví, jaké to bylo, když on začínal. Doporučuji helmu, rukavice, pro začátek starší oděv – bunda přes  plovací vestu ( bez ní to nezkoušejte ) a dlouhé kalhoty, které nesají moc vodu. Toto vše je nezbytnost pro eliminaci následků po pádu..

Autor: Boby 2006