Vázání v terénu - jak je nastavit

U článku o tom jak si vybrat lyži pro FreeSkiing se rozjela rozsáhlá diskuse o tom jak správně nastavit vázání. Proto jsme oslovili jednoho z největších českých lyžařských odborníků - Ivana Sosnu a teď Vám přinášíme jeho rozsáhlou odpověď.

V diskusi se už hodně důležitého objevilo. Myslím, že je to komplexní problematika s více faktory.

1. Vlastní vázání
Nejsou všechna stejná, i když všechna splňují starou a pro dnešek už dost měkkou normu. Všechna se sebechválí, takže není snadné rozlišit, kdy a v čem má které navrch.

1.
jeho konstrukční elasticita (vychýlení a vrácení) možná mají Look a Rossi hodně velkou, což by byla výhoda
2.
jeho schopnost pohlcovat třeba krátké opakované rázy v terénu asi není tak důležité jako na tvrdé pistě, kde prý je v tomto dobrá Tyrolka (tvrdí sama)
3.
nastavení a jeho důsledky bylo řečeno: nejlíp funguje, když je ve střední třetině rozsahu DIN
4.
funkce předpětí a jeho důsledky.
Ne vždycky je ideální, hlavně když není možnost odděleně nastavit vypínací sílu a přítlak paty. Geniální bylo třeba u Ess v.a.r., resp. pak u Atomic (nevím, jestli je dodnes), kde na to byly dva samostatné šrouby. Kdysi to mívala i Tyrolka, ale pak přešla na delší rozsah došlapu vázání, aby se dokázalo přizpůsobit různě vysokým podpatkům bot (norma ponechává určitou vůli) bez toho, aby se muselo manuálně přeřizovat (což málokdo udělal a následovaly předčasné pády). Když se zkombinuje bota s nižším podpatkem a vázání s delším chodem, nemusí to dělat dobrotu. (Tato informace je © Luďka Čeřovského z Liberce.)
Na předpětí pak hodně záleží při průhybu lyže. Zatímco běžný "pozitivní" průhyb se už vázání snaží různě kompenzovat, mnohem míň to umějí u "negativního" (doskok na bouli, špička a patka lyže kmitnou "dolů") a při něm se může vázání nechtěně otevřít. (Snaží se kompenzovat např. Tyrolka svým freeflex PLUS systémem.)
5.
funkčnost podložky ve špičce
Něco funguje líp, něco hůř, různě to reaguje na špínu apod. Nejhorší jsou staré poškrábané PE nalepené destičky (to bylo zase minus toho vychváleného Ess/Atomicu). Lepší jsou Spheric, výkyvné podložky nebo ABS Tyrolky. Ale rozdíly mezi nimi neznám.
6.
technický stav vázání
To je snad jasný.

 

2. Lyže
delší = větší páka a naopak, obecně lze tedy vázání na kratších nastavit na nižší DIN

 

3. Bota

1.
funkčnost podešve, opotřebení
2.
celková tuhost: velký přenos sil na nohu a koleno, malé pohlcení energie materiálem boty
3.
viz výše o podpatku a patě vázání
4.
tuhost x ohebnost podešve: může částeční elasticita (Atomic s TriTech systémem) odpomoci vypnutím při průhybu lyže?
5.
délka podešve a páka: při seřízení podle tabulek se pro dlouhou podešev (větší páka) nastavení snižuje

 

4. Terén

1.
tvrdá pista znamená jiný druh nárazů
2.
terén přináší jiné podmínky (boule, měkko, hlubočák, firn, krustu, skryté překážky apod.) a tím i jiný druh působení síly na nohu a vázání

 

5. Lyžař

1.
tělesno: různé silové vybavení, páky těla, silné kosti
2.
psychika: hazardér versus opatrný
3.
technika: technicky vytříbený x odvážný, ale technicky slabší
4.
zkušenost: více či méně zkušený

6. Rychlost

1.
pomalá (to je i naprostá většina lyžařů mimo tratě a v prašanu - v diskusi je dobře popsáno) = delší působení síly
2.
rychlá = krátké prudké nárazy

 

7. Teorie:
kromě výše uvedeného jsou rozhodující impulsy, jež na vázání působí. Impuls je F x t čili síla krát doba, po kterou působí. Když je časová složka cca přes 1 vteřinu, je to jakási kvazistatická situace, něco mezi kroucením vestoje (statické) a při rychlé jízdě (dynamické). Takže pomalu jedoucí lyžař (např. pomalu se skládající v hlubočáku) vytváří spíš (časově) "delší" pády a musí mít nastavení nižší, protože vyšší hodnota t vytvoří vyšší součin, tedy impuls. Proto si tolik lidí ukroutí koleno na dojezdu sjezdovek, kdy "už skoro stojí" (a proto vypnou pozornost apod.).
Když jedu rychle, jsou nárazy krátké, tedy t je malá hodnota a síla (tedy nastavení vázání) může být při stejném výsledném součinu vyšší (u sjezdaře-specialisty až přes těch 20 apod.). Čím rychleji, tím kratší působení jízdy a tím vyšší nastavení může být.

 

JENŽE:
tohle jsou vesměs moudra z tvrdých pist. V terénu bude asi leccos jinak, např. při rychlé jízdě v hlubokém jedu rychle, ale asi nebudou krátké nárazy, nýbrž spíš dlouhé kroucení při ztrátě rovnováhy. Jakmile ale přitom hrozí riziko nárazu (šutr, kořen, hrouda apod.), je to zase jinak.
Pravděpodobně tedy nezbyde než rozvažovat a rozhodovat se podle konkrétních okolností.
Zkusím naznačit:

*
když jedu do prašanu a vím, že pojedu pomaleji, raději povolit (vše je pomalé)
*
když jedu rychle v hlubokém na bezpečném podkladu bez skrytých překážek, nemusím mít natvrdo (nebudou krátké nárazy)
*
když jedu rychle a hrozí nárazy, údery a kolize = utažené
(Dost dobře nevím, jak se skoky - asi by bylo dobré konzultovat taky boulaře, případně Valentu a spol. + vlastní zkušenosti.)

Nastavení bude vždycky určitý kompromis. Tím, že se nechytla elektronická vázání, která by snad dokázala "inteligentně" vyhodnocovat okamžitou situaci, jsme odkázaní na mechaniku, která má prostě svoje meze. Vždycky se musí řešit dilema, jestli nastavovat na "průměrnou" jízdu a situace, nebo na maximální očekávaný impuls. To je vlastně podstata diskuse, jestli "nadoraz" nebo ne. Jednoznačné řešení to nemá, záleží na okolnostech a určitě hodně i na lyžaři a na jeho osobní zkušenosti. Kdo si někdy dal do huby, protože mu zbytečně vypnulo vázání, asi bude preferovat "utáhnout". A kdo si přetrhl vazy, protože nevypnulo, bude chtít radši míň. Někdo je na sebe tvrďák, jiný spíš opatrný. U závodníka je to jasný, pojede nadoraz, protože není nic blbějšího než vypochodovat z vázání a pohřbít tak všechny šance.
Myslím taky, že dobrý lyžař se bojí ne pádu, ale nechtěného vypnutí, kvůli němuž si něco udělá, kdežto méně dobrý zase toho, že mu vázání nevypne a něco si udělá.
Má to i svou logiku. Dobrý lyžař dokáže leccos ustát a zachránit, pokud mu ovšem zůstanou lyže. Umí taky líp spadnout, podle možností si srovnat nohy ve vzduchu apod. Špatný hned padá jak pytel a je lepší, když má lyže pryč.

Na sjezdovce ještě taky platí, že rychlý lyžař v pádu bez lyží letí nekontrolovaně rychleji a dál a může se víc pochroumat (hlava! helma chrání jen do určité míry a rychlosti nárazu) než pomalý, který nevletí osmdesátkou do lesa. A pak už jde i o to, že ve Svěťáku jsou troje dobře udělaný sítě, při malým závodě ne a při tréninku se navíc motají turisti. V terénu je to ale zase hodně jinak.
V každém případě je to důležité a i dost nové a nepopsané. Každý si to nakonec udělá tak trochu podle sebe. Ale i těm největším tvrďákům (celý roky jsem kdysi jezdil se závodním Markerem nadoraz a víckrát uvažoval o zadrátování paty) je dobré občas připomenout, že lepší než vyprávět o tom, jak jsem si tu nohu urval, je jezdit.

Převzato z webu: www.freeskiing.cz